Obdobně jako v loňském roce se i letos náš oddíl lukostřelby zúčastnil mnoha společenských akcí a závodů. Na akcích, jako např. Indiánské léto na bazénu v Zábřehu či výuka lukostřelby skautů v Postřelmově, jsme získali nové členy s obrovským zápalem pro tento sport.
Na soutěžích, kterých díky „covidu“ nebylo mnoho, se nám vedlo také skvěle. Pokud bychom měli nějaké stálé sponzory, měli by z nás určitě radost.
O těchto úspěších a medailích jsem však psát nechtěl. Nejsou pro mě prioritou. V našem oddílu se nám podařilo něco mnohem úžasnějšího. O čem to mluvím? O složení členské základny. Máme v oddíle sourozenecké páry. Bratra se sestrou, sestry, které na každém tréninku i závodu podporuje jejich starostlivá máma a také tátu se synem, kteří se společně účastní závodů. Nesmím opomenout i nový přírůstek – tátu s dcerou. A obzvláště hrdý jsem na rodinnou dvojici- dědečka s vnukem. Ano, seniora. I tato věková kategorie není v našem sportu zcela neobvyklá. Právě senioři bývají v lukostřelbě skupinou s nejlepšími výsledky. Tuhle dvojici každý závod doprovází maminka a dcera v jedné osobě. Ta, ačkoli není naší řádnou členkou, je pro nás velmi důležitá. Na závodech nás nejen doprovází a je nám psychickou podporou, ale také zapisuje výsledky, pořizuje fotodokumentaci oddílu a občas se promění v reportérku.
A právě tohle je pro mě to největší vítězství. V době počítačů a mobilů se nám v oddílu podařilo spojit rodiny a znovu umožnit rodičům i prarodičům společně s dětmi a vnoučaty trávit smysluplně volný čas. Čas v přírodě, čas s přáteli. Také jsme umožnili starší generaci být při této činnosti mladším oporou i vzorem. Pro mě jako vedoucího je to neuvěřitelný pocit. Dává mi sílu jít dál. Nevyváží ho ani peníze, ani medaile.
Závěrem si jen mohu přát, aby se naše členská základna dál rozrůstala a přidávali se další rodinní příslušníci našich členů. Rádi uvítáme i další zájemce o tento sport. Přeji všem lukostřelcům a zejména členům našeho oddílu „Ať nám to lítá“.
Roman Žilka