3D lukostřelba je pro mnohé morbidní sport učící malé děti střílet do zvířat. Pokud tohle někdo řekne, pak téměř s jistotou víte, že tento sport nikdy nezkoušel. Mohla bych se tu teď ohánět důkazy typu: zvířata přece nejsou živá nebo to má jenom simulovat skutečný lov, ale neudělám to, protože toto většině lidí o lukostřelbě nic neřekne. Raději se vám pokusím vysvětlit ten pocit, když pouštíte tětivu těsně před tím, než se dozvíte, jestli jste zasáhli nebo minuli. Máte úplně čistou hlavu. Neexistuje nic jiného jenom luk, šíp a 3D terč, který jako by na chvíli ožil. Všechno musí být naprosto přesné, dokonalá symfonie těla a vy na malý moment zapomenete na všechny starosti. Pak přijde řada na vypuštění šípu, v tuto chvíli se ve střelci vzbudí dávný instinkt. Šíp je pryč, ale ještě zbývá posledních pár vteřin, než trefí nebo mine. Připadáte si jako pradávný lovec a na tomto jediném šípu závisí život vašich nejbližších. Lukostřelba není morbidní sport, je to určitý druh svobody. Děti se neučí zabíjení, ale koncentraci, disciplíně i lásce k přírodě. Každý šíp jednou zasáhne (ať už terč nebo něco jiného) a člověk se bohužel musí vrátit do reality.
Anička Vykopalová
